Ken Wade, ambasador OCG
Dobrodružství byla vždycky součástí itineráře Kena Wadea. Na kole ale začal jezdit až v roce 2005 v Thajsku. Po těžké nemoci mu kamarád půjčil kolo a na každém kroku zotavení ho povzbuzoval. Od té doby cyklistika vstoupila do jeho života a už neodešla.
„Cyklistika je kombinace komunity a samoty, technického detailu a citu, osobního zlepšování a zábavy.“
Pro Kena cyklistika představuje uzdravení a pohodu, ale je také o tom, být součástí komunity.
„Cyklistika spojuje lidi. I když jedete sami, žijete život s ostatními tempem, které zvládne každý. Když jedu rychle, lidi jsou nadšení. Když šlapu do kopce a skoro se nehýbu, povzbuzují mě. Na přívozu se se mnou dávají do řeči. A i když mě idioti v pick-upech při předjíždění zkouší otravovat, dokazují, že jsou menšina, a to mě rozesmívá.“
Cyklistika není Kenovo jediné dobrodružství. Je to manžel a otec tří dětí. Jak sám říká, je to 62letý technický nerd a ochránce přírody, člověk s čísly v zázemí projektového manažerského týmu neziskovky, který se vrací do školy za druhým inženýrským titulem v oboru environmentálního inženýrství. Nedokázal si pomoct a všechny své tipy a cyklistické objevy uspořádal do tabulky plné skvělých vzpomínek a cenných rad.
„Protože je cyklistika pro mě tak skvělá věc a tak mě baví, chci jí prostě dělat víc. Miluju, když předjedu mladíky na drahých kolech, a miluju, když mladíci na drahých kolech předjedou mě. Každá jízda má nový příběh a je zábava se o něj podělit.“
Jednou z Kenových největších výzev je stárnutí s přetrvávajícími následky zranění a nemoci a zároveň moudré hospodaření s časem i myslí. V tomto procesu je cyklistika zásadním nástrojem, který mu pomáhá udržet dobrou náladu, když se věci zvrtnou. Důležitou roli v podpoře a povzbuzování hraje i jeho manželka a děti, ať se děje cokoli.
Ken je vždy otevřený novým výzvám a jeho současným cílem je projet horní polovinu „rukavice“ (Michiganu): Johannesburg - Alpena, Alpena - Mackinaw, Mackinaw - Charlevoix, Charlevoix - Johannesburg, to vše během týdne. Nemůžeme se dočkat, až ho na jeho cestě budeme sledovat a pomůžeme mu s vybavením!
„Cyklistika mě naučila, že u čehokoli, co stojí za to dělat, přichází opravdu těžká část, když už vidíte cíl. Na velké jízdě závod ani nezačne, dokud neujedete tři a půl hodiny těsně pod hranicí svých sil. Právě v té poslední půlhodině se všechno rozhoduje. Z 85 % jde jen o to, vydobýt si právo dokončit poslední kousek. Zdá se, že velká část života je taková.“
